Tato stránka využívá
| Zpět na první stránku Českého koutku |
SHON - Czech corner
Datum zveřejnění tohoto článku: 12. prosinec 2012
Sám proti městu
Petr Molík
Tak se v 70. letech minulého století jmenoval jeden český televizní film. Jeho název jsem si vypůjčil proto, že dobře vystihuje moji dnešní situaci. V souvislosti s požadavkem pracovníků Městského úřadu v Soběslavi, abych platil místní poplatek za komunální odpad, jsem tomuto úřadu v roce 2008 v průběhu několika měsíců e-mailovými i klasickými doporučenými dopisy vícekrát oznámil, že se ve svém trvalém bydlišti v Soběslavi nezdržuji, protože tamní obyvatelé vykradli a úplně zničili vybavení mého bytu a ještě navíc mi vyhrožují zabitím, pokud do Soběslavi přijedu.
Jaká myslíte že byla odpověď Městského úřadu v Soběslavi? Odpověděl, že napomůže tomu, aby po letech nečinného přihlížení Policie ČR a místní Městské policie k vandalskému ničení našeho rodinného domu v Okružní ulici začalo být dodržováno moje právo na nedotknutelnost obydlí, právo na ochranu mého života a mého majetku, aby se změnilo moje postavení uprchlíka ve vlastní zemi? Nic takového se nestalo.
Místo toho mi nejprve jeden ze soběslavských policistů zatelefonoval do mého pražského zaměstnání a vyžádal si ode mě adresu zaměstnavatele. O týden později (28. 5. 2008, 14:36-14:50 SELČ) pak za mnou do práce ve Výzkumném ústavu potravinářském v Praze přišel člověk, který se představil jako Bláha, což je jméno totožné se jménem soběslavského starosty, a hrubým a nevybíravým způsobem mě nutil, abych mu prodal svůj vlastnický podíl našeho rodinného domu v Soběslavi. Vypadá to tedy, že namísto ochrany mých občanských práv mě někdo ještě chce připravit o poslední cennější majetek, který mám. A to způsobem připomínajícím spíše bezohlednou vrchnostenskou zvůli v době feudální než dnes oficiálně proklamovaný právní stát.
Mnou popsaná situace připadá některým lidem zvláštní, ale pro toho, kdo zná místní poměry, zase tak zvláštní není. Je to pokračování desítky let trvající snahy soběslavských mocipánů získat náš rodinný dům, který i při své dnešní zchátralosti je stále ještě obdivuhodnou stavbou.
V době komunistické vlády chtěl Místní národní výbor v Soběslavi v našem rodinném domě v 50. letech 20. století zřídit mateřskou školku a i v méně divokých následujících desetiletích nám od něj stále hrozilo vyvlastnění domu z důvodu tzv. nadměrných metrů (lidé směli mít v osobním vlastnictví rodinné domy, avšak pokud měla budova větší než zákonem stanovenou obytnou plochu, nebyla považována za rodinný dům).
Po změně státního režimu v roce 1989 tato snaha pokračuje, jen prostředky se změnily. Když na začátku roku 1990 zemřela moje matka a zůstal jsem jediným obyvatelem domu, počítal jsem s tím, že budu vystaven tlaku, abych dům prodal. Jak to bude ve skutečnosti probíhat jsem si ale nedovedl představit.
Začalo to častým vykrádáním našeho domu místními zloději. Brzy bylo zřejmé, že hlavním cílem těchto vloupání není něco ukrást, ale zastrašovat mě. Zloději například nejprve vykradli jednu místnost a všechny ostatní nechali nedotčené, teprve podruhé se zaměřili na další místnost atd., aby jim to trvalo co nejdéle. Někdy mi ukradené věci zase vraceli tak, že je házeli do schránky na dopisy, např. každý týden jednu knížku.
Při každém z těchto vloupání (byly jich desítky) zloději "vyznačkovali" asi 25 metrů dlouhou cestu od vrátek z ulice ke vchodu do domu věcmi vynesenými z domu, takže ještě před vstupem na náš pozemek jsem věděl, co se tam stalo. Časté byly také jiné, všeobecně srozumitelné formy zastrašování, např. zvířecí lebka položená na okenní římse, kanystr s 20 litry benzínu a odšroubovaným víčkem postavený na dvoře před vchodem do domu, apod.
Vícekrát zloději při vloupání nic neukradli, jen ničili věci, opět ne všechny najednou, ale postupně. Jejich "oblíbenou" činností bylo přenášení věcí, které je třeba chránit před venkovní vlhkostí, z domu na dvůr a zahradu v době, kdy pršelo. Tak také knihy, kterých jsme měli v domě několik tisíc, vynesli na déšť a nechali rozmočit.
Přitom téměř každý týden za mnou chodil někdo, kdo tvrdil, že slyšel, že prodáváme dům, a že by jej chtěl koupit. Na můj dotaz odkud má nepravdivou informaci, že dům prodáváme, jsem vícekrát uslyšel odpověď, že mu to řekli na Městském úřadě.
Policisté, až na několik výjimek, proti zlodějům nezasahovali, přestože jim muselo být zřejmé, že při takovém počtu vloupání nemohu dům udržovat v obyvatelném stavu. Místo toho jsem i od nich dostával "dobře míněnou" radu, abych dům prodal. Výsledek: Z touhy nových soběslavských majitelů moci po cizím majetku byly zničeny výsledky činnosti čtyř generací naší rodiny.
V naší vlasti by se našlo více případů, kdy lidé po mnohokrát opakovaném vloupání raději svoji nemovitost prodali, než aby se s ní dále trápili. Na mě to ale neplatilo a tak přišlo na řadu přímé vyhrožování zabitím. Vyhrožovali mi písemnými vzkazy vhazovanými do schránky na dopisy a zastrkovanými do vrátek z ulice a do domovních dveří. I to jsem vydržel asi tři roky a v Soběslavi jsem pobýval každý týden. Bát jsem se začal, když jsem zjistil, že policie stojí na straně těch, kteří mi vyhrožují. Po roce 1997 jsem proto jezdil domů do Soběslavi jen velmi málo.
Museli si na mě vymyslet zase něco jiného, a to úřední šikanu. Městský úřad v Soběslavi tak například exekucí zabavil peníze na mém bankovním účtu bez jakéhokoliv předchozího upozornění, že mám něco platit. To jsem si však nenechal líbit a tak zřejmě ztratili sebekontrolu a výše popsaný čin prozradil, že v této věci existuje spojení mezi policií a Městským úřadem a že proti mně zaměřená snaha je vedena i přímo z orgánů samosprávy města.
Přestože jsem o své situaci písemně informoval nadřízené úřady (Krajský úřad Jihočeského kraje, okresní ředitelství Policie ČR v Táboře, Prezidium Policie ČR, Ministrestvo vnitra ČR, Poslaneckou sněmovnu ČR, Kancelář prezidenta České republiky a j.) a žádal je o pomoc, nikdo mi nepomohl a většinou jsem od nich nedostal ani odpověď. V důsledku nečinnosti státních úřadů ČR, které mají ze zákona povinnost chránit můj život a můj majetek, jsem přišel o mnohaleté výsledky své vědecké práce (byla například zničena moje sbírka hmyzu, kterou jsem shromažďoval deset roků a mnoho jiných vědecky cenných věcí). Abych zachránil alespoň sebe, přestal jsem v posledních letech jezdit domů vůbec a tento stav trvá dodnes.
Nátlak na prodej našeho rodinného domu a snaha zmocnit se jej možná i s použitím podvodu také nadále trvá. Například na jaře roku 2012 mi několikrát telefonovala a poslala e-mailový dopis paní, která se představila jako ředitelka nadace. Nabízela mi pomoc při opravě našeho domu, avšak za takových podmínek, že bych pravděpodobně byl o dům připraven. Podezření na podvodné jednání posiluje skutečnost, že nadace, jejíž má být ředitelkou, není zapsána v registru nadací vedeném Ministerstvem spravedlnosti ČR a v České republice tedy právně neexistuje.
V roce 2013 mi vedoucí organizačního a správního odboru Městského úřadu v Soběslavi poslala dopis s výzvou, abych zajistil údržbu našeho rodinného domu a pořádek v něm a v jeho okolí. V případě nesplnění této výzvy mi má být vyměřena pokuta. O tom, kdy začne být dodržováno moje právo na nedotknutelnost obydlí, právo na ochranu mého života a mého majetku, není v dopise uvedeno nic.
Na světě je mnoho lidí, kteří odešli nebo utekli ze svých domovů, protože tam byl ohrožen jejich život. Civilizované státy takovýmto uprchlíkům pomáhají a nepožadují od nich placení pokut za něco, co nezpůsobili. To, že mě pracovníci Městského úřadu v Soběslavi pod hrozbou pokuty vyzývají, abych udržoval náš rodinný dům v pořádku, a přitom nezasahují proti místním obyvatelům, kteří tento dům a jeho vybavení soustavně ničí a mně vyhrožují zabitím, je dokladem morální zvrácenosti a hlubokého úpadku lidského společenství v České republice.
Po obdržení výše zmíněné výzvy jsem se dostavil na Městský úřad v Soběslavi, abych tam zjistil podrobnosti o tom, co ode mě požadují. Přijel jsem tam dne 9. září 2013. Pracovnice, s níž jsem na Městském úřadě mluvil, patrně předpokládala, že mě hrozbou vysoké pořádkové pokuty přinutí, abych náš dům v Okružní ulici prodal. Když jsem jí řekl, že chci náš dům opravit a bydlet v něm, nedokázala zakrýt vztek, který ji ovládl. Nebylo těžké si domyslet, co bude následovat. Zbývalo totiž jen zapálení našeho zcela vykradeného domu a moje zabití. A netrvalo to ani příliš dlouho. Dne 18. října 2013 ve 12:59 SELČ mi telefonátem do mého pražského zaměstnání policista ze Soběslavi oznámil, že náš rodinný dům v Okružní ulici shořel.
Přílohy:
Přehled historie našeho rodinného domu v Soběslavi a jeho majitelů podle mých osobních vzpomínek
Seznam vyšetřovacích spisů Policie ČR, které se týkají vloupání do našeho rodinného domu v Soběslavi
Dopis ze dne 29. 1. 1998 adresovaný Ministerstvu vnitra ČR
Hlášení o vloupání do našeho rodinného domu v Soběslavi zjištěném dne 27. 11. 1999
Dopis s dotazem na celostátní sčítání obyvatel zaslaný Městskému úřadu v Soběslavi
List s dotazom na rúbanie stromov zaslaný Mestskému úradu v Soběslavi
Fotografie našeho rodinného domu v Soběslavi po požáru
| Zpět na začátek |
Tato stránka využívá