SHON - Czech corner

Přehled historie našeho rodinného domu v Soběslavi a jeho majitelů podle mých osobních vzpomínek. Nejedná se o přehled založený na písemných či jiných dokladech, proto se předem omlouvám za chyby a nepřesnosti, pokud se v něm vyskytují.

Náš rodinný dům v Soběslavi v Okružní ulici č. 103/III byl postaven v letech 1913-1914, těsně před začátkem první světové války. Tím, kdo dal dům postavit, byl můj praděda Vojtěch Červinka, který byl zemědělským inženýrem a v tehdejší rakousko-uherské státní správě zastával funkci vrchního zemědělského rady Království českého. Zabýval se zaváděním nových postupů zvyšování výnosu zemědělských plodin na území jižních Čech a za tím účelem také ještě před první světovou válkou založil a řídil výzkumnou stanici u Borkovic na Soběslavsko-Veselských blatech, která je tam dodnes. Bydlel v Soběslavi se svojí rodinou patrně již předtím, než se rozhodl pro postavení nového domu v Okružní ulici, známého pod názvem Červinkova vila. Tento zde popisovaný rodinný dům se řadu desetiletí nacházel na samém okraji města a patřil k němu mnohem větší pozemek než dnes. Pozemek o stejné šířce jakou má i nyní se táhl téměř až k dnešní hlavní soběslavské průjezdní silnici, která ovšem v té době ještě neexistovala (byla postavena až v době druhé světové války jako obchvat města).

Od počátku patří k našemu rodinnému domu samostatně stojící zahradní altán a také přízemní hospodářská budova, kterou nazýváme chlév. O té se zmiňuji proto, že v ní můj praděda Vojtěch Červinka v době první světové války a první československé republiky choval jednu nebo dvě krávy a také kozy, slepice, husy, holuby a jiná domácí zvířata proto, aby mohl zásobovat jídlem svoji rodinu. Na dvoře měl také dva velké psy dobrmany. Na to, aby měl kdo pečovat o všechna tato zvířata, si najímal jako pomocné pracovní síly ženy a muže ze sousedství.

Dcera Ing. Vojtěcha Červinky, která se jmenovala Marie Červinková, se vdala za Josefa Zajíce pocházejícího z východních Čech. Ten měl jen středoškolské vzdělání (reálné gymnázium), ale v době první československé republiky se vypracoval do poměrně vysoké funkce vrchního kontrolního ředitele v instituci, jež byla obdobou dnešního Nejvyššího kontrolního úřadu ČR. Tento Josef Zajíc ještě za života svého tchána od něj odkoupil polovinu domu a přilehlého pozemku a když Vojtěch Červinka někdy na počátku 50. let 20. století zemřel, stala se jakožto dědička majitelkou druhé poloviny domu jeho dcera Marie, tehdy již Zajícová.

V době druhé světové války, tedy v letech 1939-1945, byl náš rodinný dům v Soběslavi zabrán německou okupační správou a byla v něm ubytována rodina Němců přistěhovaných z Německa. Měli s sebou i děti a muž z této rodiny, který se příjmením jmenoval Welteke, byl ustanoven ředitelem největšího soběslavského průmyslového podniku, jímž byla továrna Lada Soběslav, známá výrobou šicích strojů. Tehdejší členové naší rodiny měli ještě byt v Praze na Letné ve Veletržní ulici, takže po dobu války pobývali tam. Tam také zažili bombardovací nálety na Prahu a protiněmecké povstání v květnu roku 1945 a s ním spojené stavění barikád. Když pan Welteke s rodinou v květnu roku 1945 utíkal ze Soběslavi před postupující sovětskou armádou, jeden český soběslavský továrník je odvezl ve svém autě do západních Čech do americké vojenské zóny a pak byl za tento čin trestně stíhán jako fašistický kolaborant.

Hned po osvobození Československa sovětskou Rudou armádou v květnu roku 1945 se v našem rodinném domě v Soběslavi usídlili ruští vojáci a zřídili si v něm svoji hygienickou stanici. Na dvoře našeho domu postavili kotce pro laboratorní zvířata. Jak dlouho tam pobývali nevím, ale odešli zřejmě v době, kdy se vítězná sovětská armáda stáhla z celého území Československa. Toto znám jen z vyprávění členů naší rodiny, další historii našeho domu a vývoj vlastnických vztahů si již pamatuji sám.

Po nastolení komunistického státního režimu v roce 1948 zamýšlela tehdejší místní soběslavská samospráva náš rodinný dům zestátnit (vyvlastnit) a zřídit v něm mateřskou školku. Je zajímavé, že tento záměr na zřízení mateřské školky v našem rodinném domě přetrvával u některých úředníků soběslavského městského úřadu i po tzv. sametové revoluci v roce 1989. V 50. letech 20. století se mým předkům podařilo náš dům zachránit před zestátněním, avšak nemohli zabránit tomu, aby v tehdejší době, kdy byla bytová nouze, nedostali úředně přikázáno ubytovat v našem domě cizí nájemníky. Od začátku 50. let 20. století se tak v našem domě vystřídalo několik nájemníků, z nichž si přesněji vzpomínám jen na ty poslední. To byla rodina, v níž byli muž a žena středního věku a jejich dospívající syn. Jmenovali se Petrovi (příjmení Petr), dospělí členové naší rodiny s nimi měli časté neshody a děda Josef Zajíc se s nimi i soudil. Odstěhovali se z našeho domu asi v polovině 60. let 20. století a pak jsme v něm již žádné nedobrovolné nájemníky neměli.

Manželé Zajícovi měli dvě dcery, z nichž starší Miloslava se narodila v roce 1924 a mladší Zdena v roce 1926. Obě se ve 40. a 50. letech 20. století provdaly, nejprve Miloslava za Františka Molíka a přijala jeho příjmení Molíková a pak Zdena za Zdeňka Černušáka a přijala jeho příjmení Černušáková. Dcera Miloslava ještě před vstupem do manželství studovala na Českém vysokém učení technickém obor stavitelství a František Molík na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy lékařství, ale oba svoje vysokoškolské studium nedokončili. Jedním z důvodů pro to bylo, že jsem se jim v roce 1949 narodil já (a v roce 1951 druhý syn Pavel). Miloslava, pak již Molíková, přesto našla zaměstnání ve stavebnictví a po získání praxe vykonávala jako tehdy jen jedna ze tří žen v celé republice téměř výhradně mužské povolání stavbyvedoucího, jinak vyžadující vysokoškolskou kvalifikaci. František Molík celý život pracoval v různých zaměstnáních jako účetní. Zdena a Zdeněk Černušákovi oba vystudovali na Právnické fakultě Univerzity Karlovy práva a pracovali jako podnikoví (firemní) právníci. V roce 1960 se jim narodil syn Zdeněk.

Když Josef Zajíc v roce 1968 nebo 1969 zemřel, každá z jeho dcer po něm zdědila polovinu jeho poloviny, tedy čtvrtinu domu a pozemku. Zbývající polovina nadále patřila jejich matce Marii Zajícové. Dům tedy měl tři majitele. V průběhu 70. let 20. století nám Městský úřad (tehdy zvaný Městský národní výbor) v Soběslavi vyvlastnil a zabral nejprve celou zadní zahradu (původně jsme jí říkali louka) nacházející se nejdále od domu a pak i část přední zahrady. Na těchto pozemcích vykáceli asi 140 našich ovocných stromů a místo nich postavili panelové domy. Blízko nové hranice našeho pozemku také vykopali veřejnou studnu, do níž chodili (a asi dodnes chodí) pro vodu lidé ze širokého okolí, čímž způsobili takový pokles hladiny spodní vody, že i ty stromy, jež na zbytku naší přední zahrady zůstaly, z velké části uschly.

I když osobní vztahy v naší rodině nikdy nebyly ideální, po tom, co se moji rodiče Miloslava a František Molíkovi v roce 1968 nebo 1969 rozvedli (otec se odstěhoval na Slovensko a tam se znovu oženil) a začátkem 70. let 20. století manžel tety Zdeny, Zdeněk Černušák, zemřel ve svých 53 letech na následky nadměrného pití alkoholu, došlo k jejich dalšímu zhoršení. Projevilo se to i v tom, že moje babička Marie Zajícová, která zemřela v roce 1982, odkázala v závěti celou svoji polovinu domu dceři Zdeně. Avšak protože její dcera Miloslava Molíková byla podle zákona takzvaným nepominutelným dědicem, musela dostat tři čtvrtiny svého přirozeného dědického podílu, tedy tři šestnáctiny celé nemovitosti. A protože již předtím z dědictví po otci vlastnila jednu čtvrtinu, čili čtyři šestnáctiny, získala celkem sedm šestnáctin. Zbývajících devět šestnáctin domu a přilehlého pozemku vlastnila její sestra Zdena Černušáková.

V roce 1990 zemřela Miloslava Molíková a následoval dědický spor mezi jejími syny Petrem a Pavlem, tedy mezi mnou a mým bratrem, který trval až do roku 1994. Moje matka odkázala v závěti celý svůj majetek mně a mého bratra kvůli jeho zavrženíhodnému chování vůči ní vydědila. Ten se však u soudu domáhal prohlášení neplatnosti závěti, ale pak v průběhu sporu (nevím jestli podle svého vlastního rozhodnutí nebo na něčí radu) se vzdal dědictví ve prospěch svých nezletilých dětí (syn Tomáš, dcera Pavla), které se mu narodily v první polovině 80. let 20. století. Vlastnické podíly těchto dvou dětí by ale byly tak malé, že by je nemohly rozumným způsobem využívat a byly by jen záminkou k pokračování rodinných rozporů, a tak Krajský soud v Českých Budějovicích přijal můj návrh, že tyto dva nezletilé dědice vyplatím peněžní částkou odpovídající hodnotě jejich dědických podílů a sám získám celou část domu po své matce.

Když v roce 2004 zemřela Zdena Černušáková, získal jejích devět šestnáctin našeho rodinného domu v Soběslavi její syn Zdeněk Černušák zcela bez problémů, protože byl jediným dědicem. Ten si již někdy v 80. letech 20. století koupil pro sebe dům v západních Čechách blízko hranic s Německem a o spoluvlastnictví našeho rodinného domu v Soběslavi neměl zájem. Po tom, co jsem se dozvěděl, že také on je vystaven nátlaku, aby svůj vlastnický podíl prodal, napsal jsem mu, že mám zájem využít své předkupní právo a jeho podíl odkoupit. Přestože jsme ani mezi sebou neměli přátelské vztahy, podařilo se nám po asi rok trvajícím dopisování v roce 2009 uzavřít kupní smlouvu (podpis s úředním ověřením jsme provedli v Plzni), na jejímž záladě a po zapsání v katastru nemovitostí jsem získal jeho spoluvlastnický podíl a stal se jediným majitelem našeho rodinného domu v Soběslavi.